léčba homeopatiky

Podělím se o teoretickou úvahu (podepřenou, a troufám si říci, že již docela dostatečně vlastními pokusy i praxí) s něčím, co není ani homeopatií, ani placebem - ale také ani běžnou "medicinou".

S léky, jež by mohly být homeopatiky - ale současně jimi nejsou! Mohly by být placebem - ale rovněž nejsou.

Jde na jednu stranu o tzv. informační léky - a tedy v tom je podobnost s homeopatií (lék nenese ani molekulu ničeho přídavného k nosiči, jen "informaci").

Jde ale současně také i o "léky víry" - v čemž je pro změnu podobnost s placebem.

Nevýhodou homeopatika je nutnost správného výběru, což zná každý homeopat. Tedy z množiny mnoha tisíc homeopatik u konkrétního pacienta se trefit - a to alespoň přibližně. Pak jsou výsledky dobré, mnohdy vynikající. (Výhodou homeopatik naopak je, že pokud se homeopat netrefí, pacienta nikdy nepoškodí - jen se prostě nestane nic.)

Nevýhodou placeba - jež má dle studií úspěšnost okolo 30-50 procent a u některých diagnos dokonce převyšuje 80 procent (!) - je nutnost vlastní víry pacienta. Tedy, aby věřil ve své uzdravení! A právě pevnost VLASTNÍ víry určuje úspěšnost léčby placebem - proto vyléčených není celých sto procent, ale daleko méně, přesně, dle poměru víry a současně nevíry u jednotlivých pacientů. (Kdybychom měli skutečnou víru, nebylo by třeba nikdy žádných jiných léků!)

Jenže co když homeopat, který potencuje své léky modlitbami a současně "svou myslí" - a dlouhodobě vše funguje přesně tak, jak má - "vloží" do nosiče zrcadlově obrácenou informaci potíží konkrétního pacienta? Pak by homeopatikum mělo zabrat na širší problémy, než je tomu u běžných, pečlivě vybraných homeopatických léků?

Ano, tento postup v praxi velmi často skutečně funguje!

Ale co s tím má společného efekt placebo?

Nu, základem je myšlenka, že víra je tou nejmocnější silou, chcete-li energií duše, kterou máme k disposici. Jenže u drtivé většiny z nás je překryta rozumem, pochybováním, kolísáním.

A jen skutečně a vpravdě svatí lidé, tedy svatí starci, mučedníci či světci, mají - či zaživa měli - víru skutečně mohutnou. Tak viditelně silnou, že již za živa činili (a po smrti činí i nadále!) pro naše chápání světa zázraky. Jejich duše se sladily natolik s "energií" živého Boha, že skrze ně k nám prýští paprsky nestvořeného světla Božího, tedy moderně a nepřesně "energie", k uzdravení duší i těl každého, kdo o to upřímně požádá.

K lepšímu pochopení předkládám tento evangelijní příběh:

»Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle - přinášeli mu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy."

Někteří z učitelů Zákona si však pomyslili: "Ten člověk se rouhá!" Protože Ježíš poznal jejich myšlenky, řekl: "Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? Vždyť co je snadnější - říci: `Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: `Vstaň a choď'?

Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy - řekl ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!"

A on vstal a odešel domů. Když to zástupy viděly, zmocnila se jich bázeň a velebily Boha, že dal takovou moc lidem.«

(Matouš 9,1-8)

V tomto úryvku evangelia jasně vidíme, že Kristus uzdravil toho těžce nemocného nikoli kvůli JEHO vlastní víře - ale kvůli víře DRUHÝCH - těch, kteří jej před něho donesli! Čteme zde "Když Ježíš viděl jejich víru..."!

Jinými slovy, prosíme-li ty naše lidské druhy, kteří mají schopnosti nás "nést", tedy především zmíněné svaté a mučedníky (protože oni jsou již s Kristem trvale spojeni), pak nás před Tvář Boží, abychom mohli být uzdraveni, oni sami donesou. I když my jsme "chromí", tedy my sami máme vlastní víru slabou či kolísající!

A to je princip skutečné léčby, protože jde o léčbu, která nezahrnuje jen tělo, ale nejdříve naši duši. Navíc léčbu, která skutečně funguje - přičemž jediným "vedlejším účinkem" bývá následný duchovní růst uzdraveného!

na závěr bych , ale zdělil že pro uzdravení je ze všeho nejdůležitější víra .